Tři ďáblové

Jsou tři. Blonďák, černovlasý (nebo možná tmavohnědovlasý) a zrzek. Kamkoliv se hnu, jdou se mnou.

Dneska jsi přišla do hospody se zalepenýma očima. Nevšimla sis mě. Šéfová ti nadává, že jdeš pozdě. Nevzmůžeš se na to jí něco odseknout, a to je dobře, nemá náladu. Pošle tě na plac. "Začni tím, že utřeš stoly a podíváš se, kde je co třeba, ať se trochu probereš." Úpíš. Někteří zákazníci tě zdraví, ty pokyvuješ hlavou. Pokaždé, když položíš kyblík s vodou a saponátem, zimničně se otřeseš.

"Bylo by fajn, kdybys to dokončila ještě dneska," popohání tě šéfová, když přineseš tác s prázdným sklem. "Šéfová," prosíš, "dejte mi chvíli, já se vzpamatuju." Blonďák tě zničil. Pořád o mně nevíš... nebo naopak, stali jsme se pro tebe jistotou, kterou netřeba ověřovat. Hýbeš se rychleji, jak jsi slíbila, ale vypadáš hůř. Bledou pleť v obličeji máš napjatou, připomíná gumu, vytváří nepřirozený, neživý dojem. Na čele se potíš, ale vsadil bych se, že jsi studená jako kámen u podzemního pramene.

"Odskočím si do města." Zíráš na šéfovou - co ti to říká? "Vy jdete pryč?" ptáš se malátně. "Jo, nemusím tu na tebe čubrnět, jak se klátíš. Mám lepší věci na práci." Pokýveš - chápeš, jsi ráda, že vypadne, avšak obáváš se, jak to tady sama zvládneš. "Nezavírej před druhou, zkontroluju si to." To by bylo k jejímu odskočení. Svaly se ti třesou únavou, neviditelné zákmity se prodraly z moleku­lární úrovně na povrch, přetřeš si paže dlaněmi a sesuneš se na barovou stoličku.

"Já ti pomůžu," upozorním na sebe, "můžeš si lehnout vzadu." Nejsi překvapená; věděl jsem, že nebudeš. "Ty?" Jsme pro tebe zlo. Pohodíš vzpurně hlavou a já jdu za tebou. Vůbec to nebyla otázka, získávala jsi čas. "Já," začneš, "jak jednou usnu, probudím se za 12 hodin." To si nemůžeš dovolit, ráno přebírá štafetu Zrzek. "Vyšlo to vážně pěkně hloupě. Kdybych si teď nedopatřením sundala kalhoty, spím raz dva, tak jsem unavená," omlouváš se za to, že mou nabídku zvažuješ, už jsi ji přijala. Odejdeš dozadu a spíš, když obsluhuju, když zavírám, když uklízím, když tě nesu přes rameno k sobě domů, u mě doma.

"Kolik je?" procitneš jen natolik, aby ses mohla zeptat. Moji odpověď neslyšíš. Víš, že bych se nenechal připravit o zábavu, že tě proberu včas. Jsem oproti tobě korba - roztahuješ se a stejně zabírám většinu postele. Blonďák se se mnou může měřit, ale určitě není tak tvrdý. Když si nechal narůst vousy, nikoho to nevystrašilo, vypadá jako medvídek. Já ne, vidím ti na očích, že ze mě máš respekt, že nechceš dostat facku.

Černý ďábel mě budí plesknutím přes tvář, několikátým. Vnímám to jako dopad kamene na vodní hladinu, spím tvrdě s kořeny zapuštěnými ve spodních patrech vědomí, ve stoce. "Vstávej, za hodinu musíš být v divadle." Dopřál mi. Odeberu se do koupelny a něco se sebou svedu. Pak to a střídání směny.

Přemýšlíš, jak jsi se od uklízečky dostala k držení vlajky na jevišti. Nemístně tě osahávám, ani se nehneš. Myslíš si, že chci, aby tě vyhodili. Když se zachováš nemožně jako socha a zkazíš hru, nenechají tě ani uklízet. Pěkně jsem ti to zavařil. Chci, aby ses na mě obořila, improvizuji. Stojíš a držíš mé ruce. Jsi zkamenělá a přeješ si, ať to skončí. Přeješ si uklízet, cokoliv, jen nemuset dlít vedle tohohle idiota - mě.

Máš chuť mě praštit, ale nikdo by ti nevěřil, že tě obtěžuju, že jsem ti v patách. Považovali by tě za blázna. Také někdy pochybuješ o svém zdravém rozumu. Je komplikované se v tom vyznat. Kdo ti pomůže?

Podlahy ve foyer stíráš s úlevou. Soustředíš se na to, pobroukáváš si nějakou melodii, jen ty víš jakou. Nikomu do toho nic není. První patro, balkóny, toalety, sál si necháváš naposled. Když se dostaneš k první řadě, právě končíme zkoušku. Herci odcházejí přes jeviště dozadu, já ti šlapu na mokrou podlahu. Chci tě obtěžovat hloupostmi.

"Pojď na oběd," lákám tě. Vymlouváš se na práci nahoře a v zákulisí. "Máš dost času, začalas brzo." Zmučeně se na mě podíváš. Jestli se mnou teď nepůjdeš, udělám ti z vystupování peklo. Náramkové hodinky, které se ti posunuly ze zápětí k lokti, si posuneš zpátky a čteš čas. Máš kruhy pod očima, ale celkem zdravou barvu. Krátká vycházka na čerstvém vzduchu ti prospěje. "Tak se sejdem venku, dojedu to do konce."

Necháváš mě čekat. Jdeš za ředitelem správy divadla, aby věděl, kde jsi. Sděluje ti termín mimořádného úklidu. Vychází to na pondělí a úterý, jako vždy, po víkendové opici se nehraje. Toto léty osvědčené pravidlo se přeneslo i do jiných odvětví.

Halíš se do kabátu, ještě pořád jsi nezískala optimální termoregulaci. "Zvu tě," říkám s postranním úmyslem. Je zcela zbytečné, že to říkám, že to dělám. Když ses mi v tom pokoušela bránit v domně­ní, že se tím mezi námi něco změní, skončilo to hůř. Byla bys radši, kdybych si dal odchod, kdybych přestal existovat.

Z denní nabídky vybíráš přehnaně dlouho. Číšník uspěje teprve napotřetí. Považuje tě za herečku, protože zná mě a ty jsi tu se mnou. Vůbec jsem nemusel s objednávkou čekat na tebe. Dřív ses ptávala, kdy ti dáme pokoj, teď už ani to ne. Svítí sem slunce - zavíráš oči a nastavuješ mu tvář. Na chvíli jsi šťastná, neexistuji. Vyruší tě číšník s polévkou. Mračíš se na něj i na jídlo. Než jsme tě převzali, často jsi hladověla, ale teď tě dobrá česnečka obtěžuje, dala by sis cokoliv jiného. Napínáš mé nervy na maximum, jsi nesnesitelná, já však vydržím.

"Proč jsi menší než oni?" odsouváš talíř, do něhož jsi zírala s nechutenstvím, lžíci jsi do něj ponořila třikrát. Chodíš v kruzích. "Jsem nejmladší." Směšná a neuspokojivá odpověď. "To je nějaké pravidlo?" Pokrčím povýšeně rameny. "Můžu ještě vyrůst," zbožné přání, směješ se mi málo skrytě. Kvůli nepřicházející ráně mě považuješ za změkčilce. Takový bych neměl být.

Po úspěšnějším hlavním chodu se zeptáš ironií nešetříc: "Tak co?" V negativní odpovědi musí být háček. Dospíváš k názoru, že nechci jen ze zlomyslnosti, poněvadž vím, že kdykoliv můžu. Lusknu prsty a ty se musíš zeptat jak vysoko. Udržuju tě v napětí a vzrušení bezdůvodně.

"Nic znamená nic," vysvětluji chabě. Nevěříš nikomu z nás bez ohledu na to, jak hnusně či líbezně se chováme. Nedá se nám věřit. "Přesvědčilo by tě něco, že nejsme zlí?" utočím na tebe. "Proč ses nezeptal - CO by tě přesvědčilo? Hm?" vracíš mi stylistickou nešikovnost. Dobře vím, kam tím míříš. Já vím všechno, o to je horší, že ti nedám pokoj. Aspoň na chvíli. Tím, že zaplatím a odejdu do divadla, tě stresuju, nic víc. Nevíš, kde se zjevím příště. Nenávidíš mě i ty druhé dva hlídače. Chceš nás pryč.

Blonďák mě nechá vyspat celou noc a odtajní se až v obchodě. Dva croissanty ke kávě, to je teploušská snídaně. Tváří se jako mafián, který se maskuje tím, že pracuje v obchoďáku. "Vypadáš dobře," vyhrožuje mi, že s tím něco provede. Netrvá to ani čtvrt hodiny a zatáhne mě do kanceláře, podobné kumbálu, za nějž by se styděl i méně důležitý úředník pověřený vedením seznamu znalců a tlumočníků. Napadají mě zvěrstva, jsem popuzená, jinak bývám jako jehňátko hnané na porážku.

Vynucenou přestávkou jsem tě naštval, nezklidníš se. Jestli začnu žvanit o tom, jak se ti vede, jsem idiot a teplouš, který neumí využít šanci. Mlčením ti hrozím, jako bych na tebe řval. "Ja nevím, co bys chtěla," kličkuji, ty v tom nevidíš smysl. "Co bys chtěla?" maskuji bezohlednost.

Nenávidíš všechny, nejen nás tři, žijí si jako v ráji a přesto si dennodenně stěžují a nadávají na život. Nenávidíš i sebe, protože s tím neumíš nic udělat a cítíš se pořád zoufale, zahnaná do rohu. Proklínáš svou slabost, že mi nedokážeš říct, ať se jdu bodnout. Nenávidíš mě, že ti dávám pokoj - udělal jsem z tebe trosku a teď tě přehlížím. Udělám to jediné, co umím, nevím-li si s komplikova­ností ženy rady. Vezmu si tě a ty mě za to nenávidíš. Nejsem dost něžný, končím moc brzy, oblékám se rychle.

"Chceš přijít na večeři? Udělám lasagne," vnucuji ti tvým oblíbeným jídlem program. Chci tě kontrolovat, odpírám ti spánek, aby ses cítila zavázaná Černému ďáblovi, který ti ho dopřeje. Jsme sehraní, i když se nemilujeme. "Večer pracuju v hospodě," odmítáš mě důrazně a doufáš, že to zabere napoprvé. "Tak než tam půjdeš," chytám tě do pasti. Svěsíš ramena - proč tak naléhám?

Po příchodu domů bys strávila pár slastných, neuspěchaných chvil v nepořádku a neútulnu. Přespáváš u nás a nemáš čas se věnovat domácnosti. Spolubydlící si stěžuje, že odpadkový koš vynáší pořád ona. Vůbec se nezapojuješ. Čekám na tvé ano, dívám se na tebe. Proč neřekneš ne? Proč jsem se na to ptal? Proč jsem ti to nabízel? Nemůžu tě nechat na pokoji?

"Anebo chceš, abych přišel k tobě?" přitvrdím v nátlaku. Děsíš se vpádu do jediné oázy, která ti zbyla a která se ti hnusí stejně jako my ďáblové. Hnusí se ti i spolubydlící s hubou plnou keců. Nenutím ti rozuzlení, což nechápeš.

"Ta premiéra je v pátek?" vzpomenu si - AHA! Chceme si na tobě smlsnout. Zrzek to provede, já nebo Černý ďábel to natočíme a budeme se u toho chlámat do zblbnutí. Opovrhuješ mnou, že jsem to nedotáhl s romantikou při svíčkách. Možná by tě to donutilo vyluxovat.

Při práci jsi roztržitá a ani jednou se neusměješ na zákazníka. Kvůli mně dostaneš výtku. Nemůžeš se k tomu přinutit. Vypadalo by to hrozně, zákazníci by se vyděsili. Konzumní supové s přecpanými košíky, pitomé ovce! Malé holčičce podáš čokoládu s podařeným, posmutnělým úsměvem. Hnusíš se sama sobě. Kdyby ses nedokázala přemoci ani v případě toho neviňátka, byl by to konec. Proč jsem tě nedonutil jít na tu večeři? Proč tě nepodržím v náručí, místo abych tě nutil k tomu? Blížím se k tobě. "Večer přijdu, neprotestuj," prosazuji si svou, klasika. Na vteřinu se ti ulevilo, potom nenávist a všudypřítomná nespokojenost. Život si s tebou pohrává, jsi oběť, oběť života.

Premiéra. Divadlo je vyprodané do posledního místa. Díky Zrzkovi se Černý ďábel i Blonďák vyjímají v první řadě. Neškudlil a sehnal jim po dvou lístcích, přivedli si kamarádky. Místa se jim líbí. "Slyšela jsem o té hře od jedné přítelkyně," svěřuje se Jedna Druhé, naklánějíc se přitom přes Blonďáka. Ten mrkne na Černého ďábla a navrhne jim, jestli se nechtějí sesednout, že oni dva to bez povídání snesou. Dívky si štěbetají a ukazují si něco na mobilech, Blonďák si všimne, že Zrzkův facebook.

"Je úžasný," komentuje jeho příspěvky Jedna. "A umí hrát," přidá se Druhá, doplňujíc, že nejdřív se jí moc nezamlouval, protože působí surově, obě se přitom podívaly na kamarády, kteří je sem vyvedli. Blonďák se povzbudivě usmál, Černý ďábel se zatvářil znechuceně. Ten v tom lítá, pomyslel si Blonďák. Při prvním zvonění je mužský hlas upozorní, aby si vypnuli mobilní telefony. "Já si to ztlumím," poznamená Druhá. Černý ďábel by rád prohlédl těžkou oponu, za níž vyčkává scéna připravená na vpád protagonistů a živého inventáře.

Zrzek sedí v prominentní šatně sám, s nikým se o ni nedělí. Šum z hlediště sem nedoléhá, není slyšet ani klapot ústředního topení, který mu dříve v zimních měsících dělával společnost. Trpitelka ještě nedorazila. Blonďák mu esemeskou odpověděl, že z obchodu odcházela před ním. Na premiéru by nezapomněla, dávala svým postojem najevo, že ji nenechají. Její účinkování ve hře se jí příčilo natolik, že na to nakonec myslela neustále. Při každé příležitosti si představovala své ponížení. Z domu to nemá daleko, půjde pěšky, doprava ji nezdrží. Režisér se k živé soše upnul, nepřipustil by její vypuštění. Závěr, chce se nechat vyhodit.

Někdo klepe, vstupuje inspicient s deskami a mikrofonem připevněným k uchu. "Ještě tu není," zvedá obočí, čeká na Zrzkovu reakci. Chce vědět, v zastoupení režiséra, kde vězí. "Já to bez ní zvládnu." Jelikož to byl jeho nápad, všichni si myslí, že jsou kamarádi. Bez úvozovek. "Nevím, kde je," krčí Zrzek rameny. Třetí gong zazní. "Nedělej z toho taj duf, hlavní role to zrovna není, ne?" Uvidí, co na to rejžák. Někdy to na životní spiknutí vypadá, píše Zrzek chvatně na facebook a odchází ze šatny.

Opona se trhaně pohne. Zarazila se sotva pár centimetrů od středu. Zasekla se, takže ji musí dovřít, vyzkoušet její moudrost a když setrvá v opozici, točit klikou. Šťastná okolnost. Raz dva tři, pauza, raz dva tři, pauza. S technickými vymoženostmi odvykne i manuální pracovník zatížení bicepsů. Diváci sledují, jak se jim v nepravidelných intervalech odhaluje více z idylického zákoutí s lavič­kou, besídkou, imaginární fontánkou a právě dorazivší sochou. Vlajka se ještě nedovlnila.

Zrzek se v duchu usměje. Čekání na svou milou zahájí tím, že se obtočí kolem sochy a klade jí nesmyslné otázky zamilovaných. Socha popadá dech, div, že se jí ruka s praporem nechvěje. "Co myslíš, strážkyně cudnosti," zamýšlí se Zrzek, Jedna i Druhá se rozplývají, "dorazí má nejdražší?" Příšerně dlouhá pauza. Se zachováním vzezření sochy se odkudsi z jejích hlubin ozve: "Jak to mám vědět, já tu jen držím vlajku."

Zrzek se rozhlédne, režisér za scénou ztuhnul, Černý ďábel se podívá na Blonďáka, diváci se pochichtávají. "Kdo to hovoří?" vyhlíží Zrzek sukni své lásky, která na pokyn režiséra vyčkává, jak se to vyvine. Zrzek zaboří obličej do sochy, "už jde," šeptá, "slyšel jsem její hlas." V hledišti vyčkávájí. "Jednoduše blouzníš a ničíš mi nové šaty." Zrzek se odlepí a teprve teď si uvědomí, že se Trpitelka nepřevlékla do kostýmu. "Už jde..." naznačuje Zrzek, načež se objevuje milá a líbezná.

Zrzek vylíčí příhodu se sochou, milá mu nevěří. Když se na sochu podívá, ani se nehne, ani nezazpívá. Snaže se to dokázat jí Zrzek položí ruku na nížší zadní bok a socha mu uštědří pořádnou facku. Diváci vydechnou, milá nereaguje.

"Vidělas to, drahá? Ona mě udeřila!" Hlavní protagonistka zaimprovizuje a přidrží Zrzka pod vo­dou. "Žertuješ, drahý? Ta socha se ani nepohnula, celou dobu se na ni dívám." Publikum vybuchne v bouřlivý smích, Zrzek si tře tvář.

Milostný rozhovor pokračuje víceméně úspěšně obohacen o trefné zásahy sochy. Zuří a nemá co ztratit. Drahá milá s ní hraje a v pravý čas ji zbaví utrpení tím, že ji nechá odnést dvěma sluhy
s ukázkově vztyčenou vlajkou. Diváci ji vyprovází jásáním a potleskem.

O přestávce svolává rejžák nouzovou tvůrčí schůzi. Trpitelka se účastní s pocitem nedobrovolnosti. "Blahopřeji, vážení," jásá principál, "udělali jste z průměrné romance obstojnou veselohru... že mě to nenapadlo." Všichni různě mručí. "Musíme to tam nějak zakomponovat i pro druhou půlku." Ona protestuje: "Pane režisére, já se fakt moc omlouvám, ale on," ukáže na Zrzka, "mě vážně štve. Pořád na mě šmatá." Režisér tvrdí, že to bylo geniální. "Zlatíčko, když se uklidníte, dám vám šanci ukázat, co ve vás je." Trpitelka se zamračí: "Trhněte si nohou, já chci zpátky svoji obyčejnou práci. Nejsem šašek a už tam nevlezu." Zrzek rejžákovi vysvětluje, že si nevybral vhodnou dobu na přepisování hry. Trpitelka je na pokraji propasti. "Děvče," diví se rejžák, "já ti tu nabízím obrovskou šanci." Trpitelka sevře ruku v pěst, až jí zbělejí klouby. "Můžete mě, prosím, z toho vynechat?!" Rejžák vrtí hlavou, nicméně se bryskně vzpamatuje a sáhne po libovolné náhradnici. Trpitelka se vytratí. V pondělí ji čeká mimořádný úklid.

První jsem se seznámila s Černým ďáblem, v hospodě. Vypadalo to nadějně, líbil se mi. Náš vztah se dal nazvat romantickým. Přicházel, když jsem sloužila, bavil se se mnou, zajímal ho můj život, ale nebyl dotěrný. Jo, líbil se mi, byl milý. A potom mě seznámil s Bloňdákem a Zrzkem. Zrodila se ve mně nenávist, začali mě týrat.

Vidím tě tu prvně, i ty mě vidíš prvně. Pozná se to podle toho, jak se jeden na druhého díváme. Obsluhuješ čiperně a líbíš se mi. Dokážu to říct na základě jediného pohledu. Byť by z toho později nemělo nic být, líbit se mi musíš. Holka se mi líbí hned, nebo ne. Ty ano. Líbí se mi tvoje vlasy, trochu bledá pleť s jemnými rysy, nos se ti na dálku v obličeji téměř ztrácí. Ani pod umělým osvětlením nejsi ostrá. Jsi jemná, i když se pohybuješ rychle a rázně. Jo, líbíš se mi. Nevím, do čeho se hrnu.

Nejdřív mi nevěnuješ pozornost, přestože o mém zájmu víš. Nechceš být při práci rozptylována. Bereš ji vážně, dívat se na tebe je slast. Máš přehnanou chuť do života. Umírněnou pozorností mi dáváš najevo, že máš zájem. Je to tvůj styl. Procházíš blízko místa, kde sedím, cítím tvou vůni - líbí se mi též. Pokud se na mě díváš, mírně se směješ - ne moc, nechceš, aby byly vidět tvoje zažloutlé zuby. Mé pohledy tě neobtěžují, připadáš si bez nich opuštěná. Strachuješ se o to, abych nezačal moc pít, když tě můžu vidět jen tady, a tak se s tebou začnu bavit.

S pozváním na rande nespěchám, chceš si o tom rozhodnout sama. Po dvou krocích vpřed se o je­den vracíš. Oceňuješ, že ti občas, když máš honičku, pomůžu sebrat sklo nebo točím piva. Jsi ráda, že ti pomáhám jen tak. Čekám na chvíli, kdy budeš zranitelná, kdy se mi odhalí stránka neurčená veřejnosti. Záleží ti na tom, abych ji znal.

"Mě nemůže nic překvapit," říkám ti jednou po zavíračce. Domníváš se, že odhalením své temné stránky máš právo poznat tu mou, že to automaticky funguje oboustranně. Víš, že je to naivní, ale věříš tomu. "Co když je... co když si ji zatím chci nechat pro sebe," prozrazuji ti. Mlčíš, nechápeš, jak to myslím. Nerozumíš, jak můžu nechtít odhalit se ve vší své zkaženosti. Musíme o sobě vědět vše - nemám odpověď.

Poprvé se milujeme na stole u okna. Nejseš si jistá, jestli jsi to nepokazila. Skrýváš přede mnou pochyby, usvědčuje tě mlčení. Připadáš si divně a chceš být sama. "Zavřem a já tě doprovodím," vysvobozuji tě z mého objetí. Celou cestu přemýšlíš, jestli mě musíš pozvat nahoru, a nejsi přítomná. Můj polibek ti není dost, byl tak chladný. "Mám jít nahoru?" způsobuje větší odpor. Udělali jsme něco, co jsme neměli. Číslo mi dáváš s největším sebezapřením. Proč jsem se na to ptal? Nechávám tě stát opuštěně na ulici.

Od té doby chodil Černý ďábel do hospody pokaždé, když jsem tam byla. Zachvátilo mě podezření a s ním ruku v ruce nenávist. Jedině při milování mě nic nenapadalo, proto jsem byla ochotná ho tolerovat. Jednou mě nechal samotnou u něj doma a objevil se Blonďák.

Já i moje otázka, zdali tu smím počkat, jsme ti na obtíž. Krčíš rameny, neřekneš že ne. Sbíráš si věci a zapomeneš mi nabídnout něco k pití. Když si to uvědomíš, je ti trapně. Nejsi tu doma, nejsem tvůj host. Tvářím se, jako bych tě chtěl zbít. Jsem surovec. My dva si romantiku neužijeme. Nevěříš, že jsem přišel za Černým ďáblem, člověk by se normálně domluvil dopředu nebo zavolal. Přišel jsem tě obtěžovat, civět na tebe. Teď na tebe necivím jen proto, že sis toho všimla. Zapomnělas na balení věcí, jsi mnou zaměstnána. Kdybych stál znovu přede dveřmi, poslala bys mě čekat jinam. "A kdy že to má přijít?" ptáš se mě. Nevím. Tobě nic neřekl, nechceš tu se mnou trčet dlouho. Musíš do práce, brzy.

"Já vás odněkud znám," zapichuješ do mě pomyslně prst. Stojíš ve dveřích kuchyně a pohupuješ se na překvapivě pěkných nohou. Vlasy máš vlhké. Ráda si myješ hlavu po ránu, dnes se ti to však nehodí. Nebýt vlasů, utekla bys. "Nakupujete občas v samce v obchoďáku," promlouváš se trapnou chvílí. "Pracuju tam." Náhodička. "V obchoďáku, ne v obchodě." Prohlížíš si mě. Co asi chci? "Měl byste to nechat na jindy, nechci... musím do práce." Moc tě děsím. "Proč se mě bojíte?" Mlčíš.

"Hrozně mě štvete, i on, že mě tu nechal, i když věděl, že přijdete. Je to trapný, když se neznáme, potkat se poprvý v cizím bytě, vypadá to..." Myslíš na to, nasadil jsem ti to do hlavy. Jsem nestvůra. "Nevěděl, že bude muset odejít." Odejdeš taky, do koupelny, a foukáš si vlasy. Zavřelas dveře a doufáš, že tam později nebudu.

Jsi zklamaná a rozpálená jako drak. "Tak jo, teď už vážně musím." Nezvedám se. "Počkám, než půjdete." Jsem sprosťák, že ti to takhle předhazuji. Vrtíš hlavou, plánuješ pomstu. Přehazuješ si vlasy dopředu a pročesáváš si je prsty. Vadí ti, že jsem změnil tvé ráno, že je to jinak. Podezíráš mě, že vím, proč Černý ďábel odešel, že to udělal schválně. Zaručeně víš, proč jsem tu já. "Můžete odejít, prosím? Co mám udělat, abyste mi dali pokoj?" Odejít už nechceš.

"Když se s váma vyspím, půjdete pryč?" Víš, že ne. "Ale klidně to udělejte." Myslíš na Černého ďábla. "Horší to nebude." Jsi si jistá, a ponížená, že mě sem poslal. "Tohle se vás netýká!" Cítíš se pronásledovaná. Neodvracím hlavu, neprotestuji. Černý ďábel nedorazil. Domluvili jsme se na tebe. Jemu to bude fuk. Nevynadá ti, nezbije tě, nic. Je to komplo, všechno špatně, oběť.

Líbí se ti to, líbím se ti, dáváš to okázale najevo. Trestáš Černého ďábla. Nevšímá si tě, může za to on. Kde se to pokazilo?

Blonďák byl dobrý, ale mně bylo hnusně. A nejhorší byl Zrzoun na divadelním večírku, samý ohled. Zahrával si se mnou, ale nepodlehl. Nechali mě napospas nejkrutějšímu ze tří.

Jsi těsně před zhroucením. Výchozí stanice - nenávist. Víš, co jsem zač - třetí ďábel. Nenechám tě samotnou. "Jsem unavená." Skoro nespíš. "To vidím, nechceš jít domů?" Nemáš domov, nevíš kam zamířit. Na střídačku přespáváš u Černého ďábla a Blonďáka, kteří se dosud nepopasovali, frajeři. K čertu s nimi! Jsem já řešení?

"Jsi vyčerpaná," namlouvám ti. Nezpomaluješ, další nesprávný krok spraví ty předchozí. "Zblázníš se," sugeruji ti. Jsem chápavý a zlý. Pláčeš. Využívám toho a odvádím tě pryč. Nechám tě spát ve své posteli samotnou, raději se krčím na gauči a čekám. Třeseš se vzteky i zimou. Chceš onemoc­nět, chceš mi svou smrtí způsobit takové problémy, že na to nezapomenu. Budu muset koupit nové povlečení i matraci, týden větrat, vykuřovat byt.

Štveme tě, klidu ti nedopřejeme, vysáváme tě, ničíme. Nejsi blázen, nepůjdeš do polstrované cely, zvládneš to sama. Kdybych tak nekřičel! Kdyby existovali tři dokonalí muži!

Upadla jsi do neklidného spánku, propotilas peřinu, je ti hůř. Všichni po tobě jdou, nikomu nevěříš, obzvláště ne mně. Prohledal jsem ti věci. Nemáš sílu to komentovat. Víš, co jsem ti vzal. Chceš utéct, ale já ti zabraňuji jít ven. Nezajímá mě, že přijdeš o práci. "Seženu ti práci v divadle," lžu.

Cloníš si oči před denním světlem, choulíš se v koutě, přecházíš jako lev v kleci. Škodolibě ti nabízím něco k snědku, utíkáš s rukou před obličejem. "Co jste vy tři zač?" křičíš mezi dávením na záchodě. Tvrdím ti, že to víš. Zavíráš se v koupelně, nenechal jsem tam skoro nic. Proklínáš mě. Nadáváš na Černého ďábla, že tě nemá rád. Vzlykáš, že za všechno můžeme my. Prosíš, ať tě pustím ven.

Přicházejí sousedi - pomlouvám tě před nimi. Utíkáš do ložnice. Odmítáš pití, které jsem ti donesl. "Nebudu s tebou vůbec mluvit, ty hajzle!" Dvacet minut ležíš na posteli, otřásá se i s tebou. Ještě máš dost síly. Hladím tě po vlasech. Kňučíš. Vybíráš pro mě jméno, co tě zrovna napadne. Kašlu na tebe, cpu ti pořád to pitomé pití a přitom jediné, co chceš, je dávka.