Videotéka č. 4

"Že prý je to jeho kupé... ta videotéka, říkala jsem to?" šermuje kolegyně nezapálenou cigaretou a doktor raději nereaguje. "Takže mi řekl, že videotéka je jeho kupé ve světě...," kolegyně tápe, "mezisvětě," říká nejistě, "asi jo, tak nějak to říkal, mezisvětě, který vytvořil děda jeho... holky," stiskne cigaretu, až se její tenký papírek natrhne, "vůbec se k němu nehodí!" Doktor pohlédne na kolegyni, moc to prožívá. "Jsi cvokař?" Kolegyně svěsí ramena. "Ale on má v nepořádku hlavu." Doktor se koutkem oka podívá na svou cigaretu, dohořela do půlky. Není si tím jistý. Kdyby to chtěl vědět přesně, musel by to změřit... nosíval v kapse malé reklamní pásmo. Dělá to z něho magora? Dneska má každý nějakou úchylku. Když se to nasype do počítače a zprůměruje, vyjde z toho "mírně vychýleni". Toť postmoderní společnost. "A udělalas mu...?" Kolegyně mu zuřivě vezme slovo: "Nejsem blbka, všechna vyšetření... všechna, pch, musely jsme ho přemlouvat, aby... prostě jsem udělala všechno, co by zkušený profesionál na mém místě udělal." Doktor se blíží k filtru. "Tak ho pošli ke cvokaři, když to není somatické." Kolegyně si konečně zapálí. "Somatické! Když tě zmlátí parta chuligánů, tak to zanechá stopy!" O tom se zapomněla zmínit, profesionálka. "Zašila jsem mu tržnou ránu na hlavě, měl takové strašně krásné vlasy, dlouhé, husté, a mně bylo líto, že mu je budu muset na jedné straně vyholit, a on, že to shodí všechno, že by to vypadalo blbě. Vůbec mu to nevadilo." Ještě aby ano. Cvokaře by potřebovala spíš kolegyně, nebo rovnou přeprogramovat. "Ona mu je ostříhala, vůbec jí to nebylo líto... taková...!"

Doktor tu stojí s dohořelou cigaretou a nepřichází na způsob, jak se zdvořile vytratit. To je na medicíně nenaučili. Komunikaci s lidmi celkově podcenili. Kdyby nebyl kuřák a nechodil na místo určené pro kouření, nepromluvil by za celou směnu ani slovo. Veškerou pracovní komunikaci za ně zajišťuje komunikátor, doktor ho nahmatá v kapse pláště, a mluvit o nepracovních záležitostech je neefektivní. "Musím se vrátit na oddělení," pojme to doktor úředně, neví, jak se kolegyně jmenuje. "Neví, jak se jmenuji?" myslí si udiveně kolegyně. Doktor si upevňuje sluchadlo s mikrofonem do ucha, když přechází přes mokrý dvůr do budovy. Automatické dveře ho vpustí. Videotéka, přehrává si v hlavě. Co to znamená? Má ten dojem, že slovo "video" zaslechl v retrospektivním pořadu o televizní výrobě nebo ho četl v novinách. "Myslíte na blbosti, doktore," řekne si pobaveně. Komunikátor mu to připomene méně pohodově: "Myslíte neefektivně, doktore. Přesměrujte tok svých myšlenek k výkonům, jenž vás během služby čekají." Prevít, jak na to přišel? Zrychlené bušení srdce se mu podařilo eliminovat při běžeckém tréninku a potní žlázy si nechal operativně uzamknout už dávno. Tak jak? Zdůrazňovali jim pořád dokola, že čtení myšlenek je prozatím technicky nemožné a nadto by bylo v rozporu se směrnicí o ochraně osobních údajů. Ale jak jinak by to ta malá věcička poznala? Škoda, že se nemůže zeptat kolegyně. Určitě by na to měla teorii, nějakou emocionálně zabarvenou. V myšlenkách se vrací k pojmu "video", komunikátor mlčí, takže možná blafuje a spoléhá se na nevyzpytatelnost lidské mysli.

"Myslíte neefektivně, doktore," ozve se mu v uchu. Cítí slabé vibrování sluchadla, jako by ho to vzrušovalo... myslíte na blbosti, doktore. Propracoval se bludištěm chodeb bez verbálního kontaktu s okolím, pozdrav zrušili přijetím provozního řádu nemocnice. Ponoukalo to zaměstnance k roz­sáhlejšímu hovoru. Údajně to za ně zajišťuje komunikátor, ale doktor ještě nevyzkoumal jak. Není to náhodou to vibrování? To by doslova znamenalo potěšení ze setkání. Ještěže jsou pokroková nemocnice. Někde pořád chodí se stetoskopem kolem krku a dotýkají se pacientů, brrrr. Doktor se podívá na hodinky, aby zjistil, kolik času uběhlo od předchozího napomenutí. I z nedostatku jiné intelektuálně náročnější zábavy se rozhodne v tom najít vzorec. V doktorském pokoji si sedne na divan a hodí nohy na stůl, což je pro sestru signál, aby mu uvařila kafe. A kdyby tu nebyla sestra, tak kolegyně. Aspoň něco zůstalo při starém, libuje si doktor. Ukolébá ho to do spokojené otupělosti.

Jak je to s tím "videem"? Uvažuje, že by se zeptal sestry. Myšlenka na sestru, nosí hodně krátkou uniformu, ho vzruší. "Myslíte neefektivně, doktore," sděluje mu jeho pokus. Doktor zkontroluje hodinky a úroveň vzrušení. Sestra před něj pokládá hrnek s kávou, mírně vykolejená z toho, že sundal nohy ze stolu. "Nevíte, sestři, co je to 'videoʻ?" Dívka ztěžka dosedne do křesla. Je mladá a macatá. Úroveň vzrušení stoupá. Jediná žena, se kterou v práci častěji hovoří, je kolegyně, která je stará... ne vyloženě stará, ale něco jako "stará", a nehodná bližšího zkoumání. Je div, že tak ráda rozumuje, má velké zuby. Komunikátor mu zapíská do ucha - to by mělo znamenat, že dostal žlutou kartu. Ještě jedno takové kašpárkování a pošlou ho předčasně domů. Sestřička se vzmůže na: "Myslím, že se na tom pouštěly filmy." "Filmy?" Svým dotazem u ní vyvolá začervenání a výkřik: "Já nevím jaké!" Vyvstal jí před očima obraz, jak potupně táhnou uprostřed noci kufr napěchovaný věcmi po pradědečkovi. Ty obaly... "Něco jako domácí kino," zahání svou nevhodnou představu. "Aha!" vzpomene si doktor na to, kde o videu četl a zaznamená další napomenutí. Čas obejít oddělení. Sestra cupitá za ním, aby zavřela dveře pokoje. Doktor si připadá jako ledoborec. Očekává upozornění, protože ho to nadmíru nadchlo, ale sluchadlo připomíná leklou rybu. Je dobře, že se chlap může stále cítit chlapem. Do jisté míry.

Na chodbě zahlédne kolegyni a ačkoliv nechtěl, uklouzne mu mužné pokývnutí. Vybavuje se s klu­kem oškubaným jako kuře, na levé straně, kde se mu táhne šlic přetřený zelenou dezinfekcí,
s hlavou úplně vyholenou. To bude kolegyní opěvovaný rváč a vedle něj... prsa. Hm, tak kolegyně do něj může mluvit horem dolem... nevadí, to si vyřídí později. Doktor odvrátí pozornost od téhle bizarní skupinky, červenou dostat nechce.

Když monitoruje játra poctivého vinaře, napadne ho, že videotéka by mohla být něco jako sbírka filmů. Ale jakých? Škoda, že nevěnoval víc pozornosti tomu, co kolegyně povídala. Něco o mezi­prostoru? Zbytek obchůzky absolvuje bezmyšlenkovitě, sluchadlo zarytě mlčí. Kolegyně opět stojí na chodbě. Zřídila si tu detašované pracoviště? "Myslíte neefektivně, doktore!" Zákeřník! Ztrácí přehled o časové korelaci. "Takže večer doma," říká mu bůhvíproč kolegyně. Prsten mu napoví. Nemohl mu komunikátor připomenut, že jsou svoji? I když ta žluťka by se za upomínku považovat dala. Pracovní pohoda a rodinné štěstí v symbióze. To jim na poslední poradě našeptával ředitel ne­mocnice. Ten idiot seděl přes stůl od nich a místo aby normálně zařval, šuškal si to do pidi mikro­fonku, načež se jeho kázání rozléhalo jako hřmění páté polnice, takže si všichni, soudě dle doktorova vlastního navýsost nepříjemného pocitu, přáli raději zemřít, než sledovat jeho šeplavé představení.

Musí si pořádně prostudovat manuál, co jednotlivé impulzy sluchadla znamenají. Úplně zapomněl na svoji ženu, a to je zlé, ne? Sluchadlo mlčí, tudíž souhlasí. Na druhou stranu dnes zažil spoustu věcí - cigáro, sestřička, kafe, vizita - kdo si má všechno udržet v hlavě? Je snad robot? Sluchadlo zavibruje. Někdo jde? Dnešek by si rozhodně zasloužil zařadit do videotéky. Pěkné slovo. Stálo to za celý den těžké detektivní práce. Účast sestry zamlčí, i kolegyně. Před tou se musí mít na pozoru, ale ta by ho přece neshodila, jsou manželé! Krásně si to pamatuje. Ohromí kolegy anekdotou o videotéce na pátečné poradě. Ale jak to udělat, aby ho nechali promluvit? Zachrání pacienta! "Myslíte neefektivně, doktore!" Dobře, tak zabije... nechá umřít? Konečně to doktor začíná trochu chápat.